Věř

Moudra kolem nás slyšíme a vidíme denně. Když si na nějaké však člověk přijde sám, začíná mít teprve opravdový význam. Já jsem si během svého putování zformoval nový pohled na svět :
"Věř sobě a věř lidem".

Vrátil jsem se z poznávacího zájezdu sebe sama, tak tomu rád říkám. Tato cíleně prostá, fyzicky extrémně náročná, duchovně hluboká, finančně hraničně lehká pěší pouť jednoho muže v krásné zemi, jejíž obyvatelé nesdílí žádný ze společných jazyků, kterými mluvím.

Jeden by to považoval za zbrklé a lehkovážné chování, že jsem se vydal takto bez ubytování a peněz. Přiznávám, má očekávání byla abstraktní, o to víc mi však cesta dala. To právě proto, že v opravdové nouzi a na samé hraně sil se projeví hodnotné lidské vlastnosti, která nepotřebují slova. Lidé, které jsem nikdy předtím neviděl mi opakovaně prokázali, že jsme lidstvo jedno. Krom podpory a chvály s úctou jsem v těžké situaci dostal:

• několik litrů pitné vody
• banány
• sušenky
• rozpustné magnesium
• buchty
• croissant
• kafe
• vodu na umytí
• teplou večeři
• snídani
• deku a polštář
• džus
• křížek

Ať už to byl vysoký seveřan Roland, který mi pomohl s batohem nebo postarší německá turistka, jenž mi ukázala cestu na své navigaci nebo mladá polská matka Alexandra s osmiměsíční dcerou, kteří mě vybavili na poslední den jídlem a informacemi. Pět nocí o samotě mi dalo obrovský prostor nejen velice přesně zaznamenávat myšlenky a dojmy do deníku, ale také rozvinout nebo přepsat některé názory na svět uvnitř mé hlavy.

Cesta mi házela klacky pod nohy. Od zpožděného vlaku bez navazujícího autobusu přes zavřené kláštery s možností noclehu po velkou hlasitou svatbu v údolí pod příjezdovou cestou, kde jsem chtěl spal. Přijde mi však, jako by to tak bylo schválně. Jako by byly moje limity pokoušeny, úspěšně mi tak ukázaly, čeho všeho jsem schopný a že v sebe můžu věřit a spolehnout se na sebe.