Polštáře

O zvláštní vazbě dospělosti a drahých polštářů. Všichni známe příběhy starších lidí, kteří utratili své úspory za zdánlivě praktickou věc do domácnosti. Jak se to stane, že člověk, který léta spořil pro svá vnoučata něco málo ze svého důchodu učiní takové rozhodnutí ?

Celé mě to trklo nedávno. Když jsem se učil o počítačové bezpečnosti, přišel jsem na jednu věc a to fakt, že to je vlastně dosti depresivní. Ve světě softwaru - programů a aplikací to jest - máme termíny jako FOSS a FLOSS, které uživatelům poskytují určité garance. Jedna z nich je, že firma stojící za programem veřejně nabízí kód toho programu komukoliv k nahlédnutí, studování, úpravě a distribuci. Jenže když člověk jde při studiu dál, zjistí, že to je taková garance založená na důvěře. Zkrátka, ačkoliv jsem nastudoval detailně kód programu a vím, co by se přesně mělo kdy stát, výsledný produkt, který používám, např. webový portál, může běžet na jiném kódu a cesta od mého počítače k jejich serverům je tak dlouhá, že kdekoliv po cestě mě mohl být předložen jiný kód.

Na jednom fóru jsem se tedy zeptal odborníků, kdo mi zaručí, že firmou zveřejněný kód je to, co dostanu na stránce ? Přeci jen, všechny části, které řeší server, nemám šanci z mého počítače prozkoumat. Nevěděl jsem tehdy, že dostanu odpověď na klíčové otázky života.

Anonym mi tehdy odpověděl, že v tomto světě nám prostě nikdo nezaručí nic na sto procent. V tom mém případě to bylo opravdu tak, jak jsem předpokládal - ať už jsou snahy movementu za otevřený a svobodný software jakékoliv, můžu jen spoléhat na jejich správné nakládání s daty a dobré slovo. V online světě si vybíráme podle nejlepšího vlastního uvážení. U toho jsem si uvědomil, že logika a analytický přístup osvojený v abstraktní sféře výuky selhává v reálném světě.

Nemáme zkrátka moc nad tím ovládat veškeré aspekty života do té míry, abychom dělali rozhodnotí na základě plné analýzy problému.

Zvykli jsme si vybírat si instinktivně nebo podle aspoň nějaké studie. Díky svým pádům a omylům jsme si každý vybrousili způsob tvořit rozhodnutí dle jejich dopadů. když si vybíráme telefon, někteří z nás si nastudují detaily, jiní dají na radu prodavače. Když si vybíráme banku pro svůj účet, přečteme si pár letáků a projedeme si jejich stránky, nakonec stejně nejspíš zvítězí hodnocení od rodiny a známých. Ano - mohli bychom si na stůl vyložit šanony a stohy papírů ke každé bance, popis všech jejich produktů, setkat se se zástupci jednotlivých bank a udělat nějaký závěr, zvykli jsme si však nechat toto rozhodnutí na poradci, který tyto analýzy dělá jako povolání. Sice nevíme, jestli mu můžeme věřit, ale to je úděl té míry rozhodnutí, které musíme čelit. Protože si nevybíráme pouze správnou banku. Denně se rozhodujeme téměř na každém kroku a postupným plynutím životem si každý našel svou cestu rozhodování. Ona není žádná dobrá nebo špatná. Důležité je se na to dívat z větší vzdálenosti.

Taková babička, která si pod matrací spořila deseti tisíce na svatbu vnučky (pozn.: realita je stále taková, že si lidé šetří na pohřeb) se dozví o notoricky známé předváděcí akci o pár měst vedle a její rozhodování je teď ovlivněno nejen těmi předchozími, ale také dobou, kterou si prožila. Dobou, ve které hodnota "dobrého slova" znamenala něco zdaleka většího než dnes. Proto ona babička, cílovka dnešních neetických marketingových praktik, vidí potenciál v takové předváděcí akci. Ona si uvědomuje, že to ta firma dělá pro zisk a zvětšení povědomí, ale důvěřuje jim, jelikož hrají silné karty. Hádky rodičů s prarodiči většinou začínají tím, že jim onen dědeček koupil předražený spotřebič, ačkoliv ho sám nepotřeboval, rozhodl se investovat do domácnosti svých děti chytře vnucenou vidinou toho, že se jim tak bude žít líp.

Reálný dospělý svět nám neumožňuje než vybrat si z možností pouze na základě toho, co máme k dispozici. S uvědoměním si tohoto hned člověk pochopí, proč se tolik lidí točí v nekonečném kole dluhů, nešťastných partnerství nebo zaměstnání. Vybrali si špatně. Některé volby mohli lépe prozkoumat, věnovat jim víc času nebo si nechat objektivně poradit. Ale většinou to spíš nejde a lidé si na to jednoduše zvykli.

Nekývli na nevýhodnou půjčku, protože by byli hloupí. Kývli na ni jako na další rozhodnutí. A celé je to o tom umět se vypořádat s každým svým rozhodnutím, ať už bylo sebehorší a zároveň chápat zdánlivě nelogická rozhodnutí druhých.