Otcem

Vždy jsem se těšil, až se stanu rodičem. Ať už to bylo proto, že moje máma byla vychovatelka (a nyní učitelka), proto, že sama mě měla v devatenácti nebo proto, že v Pirku už několik let vedeme početnou skupinku malých školáčku, moje vidina vždy byla stát se mladým rodičem. Vnímám to jako velkou výhodu, protože pak máte velice blízko ke svým dětem, rozumíte jejich generaci a odlišnostem doby, často se dětí dožijí i jejich praprarodiče.

Loni na podzim se k nám téma dětí dostávalo ze všech stran, tak nějak přirozeně. S Terezou jsme si povídali o našich alternativních otevřených postojích k výchově, o jiných rodinách s malými dětmi, o tom, kdy je ideální přivést dítě do tohoto světa a jak je vlastně hloupě nastavený dnešní společenský předpoklad pro věk rodičů.

Shodli jsme se na tom, že není od společnosti fér očekávat, že matky nejprve budou nějakých 6 let studovat svůj obor, aby následně mohly získat svou vysněnou práci, ve které si kolem 30 dovolí konečně odejít na mateřskou (a své vysněné kariérní ideály nebude moci vlivem mateřské dovolené postavit na pevných základech). Každý by měl mít možnost vybrat si svou cestu a tou bez překážek jít.

V tom podzimním období jsme si proto i řekli, kdy by taková nová kapitola ideálně zapadla do našeho společného života. Věděli jsme, že po její škole to moc nedává smysl, protože to, co se ta léta učila, by nemohla aplikovat. Já mám to štěstí, že moje kariérní cesta započala už před lety, a tak jsem věděl, že minimálně pracovně jsem byl na onu kapitolu připravený. A v tom, začátkem října, noc po mých 23. narozeninách, se skutečně začala psát.

Uplynulo několik týdnů, než jsme se to dozvěděli. V ten moment jsem se cítil neskutečně šťastný. Myšlenky mi letěly hlavou jedna za druhou. Moje představy a ideály o rodičovství nabraly nový reálný rozměr. Objevil jsem nový pocit uvnitř sebe. Je podobný tomu, který máte, když přispějete nějaké humanitární organizaci. Cítíte se naplněně, jako byste najednou dosáhli laťky, o které jste nevěděli, že nad vámi visí. Celý ten den jsem se usmíval, hřál mě nejen ten pocit, ale i vědomí toho, že oba jsme na to připravení.

Následovaly reakce okolí. Neměli jsme snad obavy, spíš jsme nevěděli, kdo na takovou, z pohledu dnešní doby, neobvyklou zprávu jak zareaguje. Jsem ale nesmírně rád, že jsou všichni na naší straně a podporují nás. Když jsem na vánoce tu krásnou novinu sdělil své babičce skrz nápis “prababička” na vánočním dárku pro ni, vyběhla z místnosti a za pár vteřin na to přiběhla zpět a s radostí na tváři hodila na zem před nás obrovský pytel s dětským oblečením schovaným po mně.

Rozhodli jsme se nezahálet a místo vyplňování deníku miminka od narození jsme začali takový deník plnit už teď. Koupili jsme prázdnou menší knihu a tu vyzdobili a popsali po svém (teda zatím hlavně Terezka). S každou událostí během jejího těhotenství se těším zase o kousek víc. Když jsme byli na prvním ultrazvuku a doktor nám umožnil živě slyšet tlukot jeho srdce, skutečně mě to dojalo. A když jsme si minulý týden nechali nakonec říct i pohlaví, opět se umocnily mé pocity.

Za měsíc nás čeká poslední dovolená u moře ve dvou (teda ve třech, ale ve dvou) a já jsem moc rád, že jsme takoví, jací jsme. Že se bavíme o výchově, že slepě nepřijímáme nějaké rodičovské zažité programy, že jsme otevření všem alternativám a že zkrátka chceme, aby naše dítě mělo skvělý základ pro své objevování světa. Abychom mu ušili ty pravé sandály; jak píše Krissy Pozateková ve své knize Odvážný rodič - Můžeme jim neustále pod nohy "rozkládat koberce", aby se neporanili o jediný kamínek a aby nezakopli o jedinou překážku na cestě životem, nebo jim můžeme pomoc zrát, dospívat a lépe se naučit zdolávat problémy tím, že jim "ušijeme sandály" posilováním vnitřních zdrojů a vybrušováním dovedností.