Myšlenky

Mysl je velice pozoruhodná věc.
Když se pekelně soustředíte na to, abyste v noci usnuli, nejde to a nejde.
Když si uvědomíte váš dech a začnete dýchat manuálně, není vůbec lehké přestat. (eh, pardon) No a pak si sednete na svůj meditační polštář, připraveni užít si stav bez myšlenek a ony se tam pořád nějaké objevují.

Určitě znáte oprášenou větu "Jsi to, na co myslíš" (Je pak zvlášť vtipné vzpomenout si na klasickou rodičovskou "Kdo si myslíš, že seš"). Ona je to vlastně pravda, protože člověk, který si myslí, že svého cíle nedosáhne a neustále tím sebe i ostatní utvrzuje, jej často opravdu nedosáhne. Důležité ale je, jak se svými myšlenkami pracujete. Ony se prostě zjevují v naší mysli a je na nás, jakou z nich si vybereme a pak hlavně kolik jí dáme pozornosti.

Mám moc rád přirovnání se sopkou uprostřed oceánu, které jsem si jedou četl jako vysvětlení meditace. Myšlenky jsou pak mraky, které zkrátka putují kolem mého vrcholu. Protože jste nehybnou sopkou, jen pozorujete, co putuje po obloze. Je jedno, jestli je to bouře nebo bílé mraky, jen je sledujete přicházet a odcházet. (No a pak když už to nevydržíte a vybouchnete, obloha je úplně fuč).

Člověk se nemůže vinit za myšlenky, které mu přicházejí. Co ale může je se rozhodnout, jestli s nimi bude pracovat, všímat si jich a dál je rozvíjet nebo jen jednoduše nechá dál plynout. Když nechám myšlenku odejít bez jakéhokoliv pozastavení se nad ní, nebude mě nijak dál ovlivňovat. Když mám ale například strach z toho, že mě někdo přepadne po cestě domů a během té cesty si představuji, co hrozného na mě může číhat za každým rohem, je jasné, že doma mi budou do hlavy dál přicházet myšlenky strachu, které se přemění v nepříjemné pocity - například úzkost, která se dál může zhmotnit do fyzické úrovně třeba v podobě sevřeného hrdla. A když budu v práci kolegům každý den říkat své obavy, tak si upevním své přesvědčení, tím i pocit a tím i krk.