Assisi

O pouti, tentokrát detailně. Spousta z vás se mě ptala na podrobnosti mé cesty - ať už z nadšení a inspirace nebo jen z úžasu a tak důležité z-každého-slova-sálající svobody.

Ve čtvrtek, posledního června, večer u kafe jsem si v klidu promítal dosavadní týden a přemýšlel, co s víkendem. Bylo přede mnou najednou neplánovaných pár dní volna spolu se státními svátky, které jsem nechtěl strávit doma. Osobně strašně rád chodím, ale o tůrách a výšlapech moje víkendy nikdy opravdu nebyly. Už nějakou dobu však ve mně tiše rezonovala myšlenka delšího pochodu. Sem tam sice chodím do přilehlých lesů v Bílovicích a okolí, ale mé abstraktní představy se točily kolem něčeho většího. Přestože bych si dokázal plně užít dovolenou u moře, vize hotelových resortů mě vždy zaručeně znechutí něco takového zařizovat. Už vůbec ne v populárních destinacích na přeplněných plážích s tisíci rodinami, které se na tento týden připravovali celý uplynulý rok.

Stojím si za tím, že muži musí neustále pokoušet a posouvat své hranice. Tak totiž dosáhnou svobody. Snahu zjistit nějaké podrobné informace na telefonu v kavárně jsem tedy proto vzápětí ukončil a odešel jsem rovnou domů. Tam jsem si přečetl, že kromě dnes už velice známe poutní stezky Cammino di Santiago existuje komornější stezka napříč středozemní Itálií a to poutní cesta svatého Františka z Assisi. Celková trasa vede 540 km a z malého množství oficiálních informací zájemce nasměruji na camminodiassisi.it/CZ. Strašně se mi líbí tato definice : ''Na první pohled je cílem poutníka putovat do Assisi, avšak ve skutečnosti "kráčí do sebe sama". František z Assisi totiž, přesto že pocházel z bohaté rodiny, vedl a kázal velmi prostý a přísně asketický život. Když v mládí nadšeně odešel z domova, zděsilo ho bohatství církve a neúměrná chudoba lidu. Vyměnil si tak šaty s nejbližším žebrákem a začal zdaleka jiný život.

A s tímto jsem také na pouť odjel. Ten večer jsem objednal autobusovou jízdenku na další den do Bologne. Páteční dopoledne jsem se jen toulal městem s nekontrolovatelným úsměvem na tváři. Nečetl jsem si turistické informace, nehledal ubytování, neučil se cestovatelské fráze. Těšil jsem se z prosté představy neznáma, které mě za pár hodin čeká. Sbalil jsem si spacák, pár triček a oblečení, nůž a s několika banány jsem batoh zavřel.

Nasadil jsem si čepici a prostě jsem šel na Zvonařku.

Podobně jako na španělské stezce může poutník na samém začátku získat takzvaný Pas poutníka, do kterého dostává v jednotlivých zastávkách razítka, ale hlavně mu umožňuje přenocovat v místních útulcích, které zprostředkovává organizace poutě ve spolupráci s kláštery a menšími spolky na trase. Protože jsem však ve čtvrtek v noci napsal svůj e-mail s prosbou o vydání tohoto dokumentu a také s tím, že mi mé krátké volno neumožňuje jít celou posvátnou stezku, začal jsem si na sedačce autobusu uvědomovat, že je možné, že mě nepřijmou. Protože s řidiči této Litevské autobusové společnosti nebylo anglicky možné nic dohodnout, nechal jsem tyto obavy být a soustředil jsem se na to usnout a načerpat sílu před vším možným, co mě čekalo.

Dojel jsem do italské Bologne v sobotu ráno v 05:50. Ve stejný moment jsem přepnul telefon do letového režimu. Ne kvůli baterii, ale abych jej používal pouze na focení a čas. Přestože na trase byla místa, kde se dalo připojit na wifi, držel jsem se striktně svého poslání projít si pouť bez jediného rozrušení z mého každodenního života a tak jsem i ve chvíli, kdy jsem neměl peníze na jídlo a chtěl zaplatit necelými 200 kč kartou, na zůstatek na účtě nepodíval a věřil, že to dobře dopadne. Tehdy ještě s velkým množstvím energie jsem prošel centrum tohoto nádherného města.

Následují doslovné stránky z deníku

02.07.2016 08:54 Bar Tabachci Santunione, Bologna

Dávám si první šálek espressa. Mířím zpět na autobusové nádraží zeptat se, kolik stojí lístek do Gubbia (kde stejně nemám spaní btw.). Vlak totiž stojí od 45€ nahoru a to si nemůžu se svým rozpočtem dovolit, když mi zbývá 95€ na následující 4 dny a z Assisi se musím ještě nějak dostat zpět do Bologne. Zatím jím jen vegansky. Dojedl jsem banány a raw tyčinku z Brna, tady jsem zatím koupil směs ořechů a menší meloun. Vzhledem k cenám je však pitná voda levná - v nějakém krámu mě 1.5l náhodné láhve stál 0,3€. Dopravní společnost byla příjemná, avšak jediný anglicky mluvící člen posádky vystoupil už ve Vídni. Věřil jsem, že právě noc z pátku na dnešek mám díky spaní v autobuse zařízenou. Že jsem ale spal dohromady 3 hodiny mě docela vyčerpalo. Byla tam dost zima a ukrajinec přede mnou celou noc telefonoval. Nevím, jak to teď provedu. Je to moc velké město, abych tu bez peněz strávil celý den. Když bude bus do 15€, pojedu hned. Jinak si dám někde jídlo a zkusím stopovat do Gubbia (250km). Chtěl jsem tam spát v útulcích na trase ale na pozdní mail mi nikdo neodpověděl a doklad se dostává jen na začátku trasy. Jinak budu spát pod širákem, spacák mám.

02.07.2016 13:30 Falconara Marittima

Sedím na molu u moře. Přestupuju tu na vlak a mám hodinu. Nádhera. Nakonec se mi podařilo koupit vlakovou jízdenku Bologna - Gubbio za 20€. Cesta pět hodin. To jsem nevěděl, že v tom prvním vlaku budu stát na chodbě. Ale ty nohy smočený v moři za to stály - stopem bych tudy nejel. Dojedu do Gubbia, tam mám v plánu sníst si meloun a už nedělat nic. Jsem dead.

03.07.2016 10:40 Někde 14km od Valfabrici

Tak včera jsem tím vlakem dojel kamsi, ale Gubbio to nebylo. Na nádražní budově to sice bylo napsané, ale to vidno nic neznamená. Průvodčí mi také vysvětlil, že jízdenka je několikaměsíční a musí se označit před nástupem, ale nechal mě jet. Vystoupil jsem v té vesnici a šel asi 2km na náměstí. Už jsem byl vyčerpanej, ale říkal jsem si, že už jsem v Gubbiu a připravoval jsem si, co řeknu, aby mě nechali spát v tom útulku. Na náměstí byla však cedule Gubbio 19km. Koupil jsem si teda další vodu a vyčerpáním jsem lehl na zastávku. Bylo mi děsně, třásl jsem se únavou a nevěděl jsem, co teď. Z jízdního řádu jsem vyluštil, že to má jet za pár minut, ale nevěděl jsem, kolik to bude stát - nepočítal jsem s tím. Chvíli jsem stopoval, neúspěšně. Tak jsem počkal na ten bus, kde jsem si musel koupit za 4€ zpáteční jízdenku, i když jsem chtěl jen jednosměrnou. V Gubbiu bylo pěkně, šel jsem hned na informace, kde konečně někdo mluvil anglicky. Dostal jsem 3 mapy a taky mi řekli, kde tato stezka začíná. Poslední kilometr jsem těžce nemohl. Šel jsem navíc špatně, protože každá mapa vypadala jinak. V nějaké myčce aut mi jedna slečna chtěl pomoc, ale já taky v tem moment nevěděl, jestli hledám camp nebo začátek a ona neuměla anglicky. Pod nějakým mostem jsem konečně usoudil, kde to asi začíná. Na přilehlé benzince jsem si koupil čtverec pizzy za 1€, už jsem nemohl.

Dostal jsem se asi za hodinu na to ono místo. Tam přede mnou stál zarostlý klášter. Ze zoufalství a protože zpět už to bylo moc daleko, jsem vytáhl poslední mapu, která byla pouze německy. V ní se psalo o jiné budově, o kostele The Vittorino - vydal jsem se k němu. V tom malém kostele byla místnost a v ní mezi knihami opravdu starý pán, který vypadal asi jako Pycelle. Zase jen italsky - zkusil jsem ''Dormir?'', ale odkázal mě gestikulací zpět na kostel na náměstí Gubbia. Poděkoval jsem mu tedy a venku jsem se rozhodl, že už na to seru. Kostelík ležel v malém parčíku. Byla tu i první oficiální cedulka na tyči s modrožlutou, jakoby ukrajinskou vlajkou - značka trasy. Řekl jsem si ''fuck it'' a šel jsem kus po trase s tím, že si lehnu někde prostě na zem. Asi 3km po trase stála brána k jakési vile s příjezdovou cestou se stromořadím. Lehl jsem si teda mezi stromy. Projela tam asi 4 auta, ale nikdo mi nic neřekl. Zápasil jsem s komáry a vedrem, chvíli jsem nemohl usnout, protože dole v údolí se konala svatba. Tuším, že jsem usnul kolem jedenácté soudě podle hvězd. V 6 ráno jsem se vzbudil s nadšením, že je noc konečně za mnou a s trochou víc energie. Rozřezal jsem si meloun a s úsměvem jsem vyrazil. Byl to divný pocit, že už vlastně nepůjdu zpět a Gubbio zřejmě nikdy neuvidím.

Dnes jdu asi 5 hodin.Nečekal jsem, že to jsou tak velké kopce. Ale v jedné moc krásné farmě jsem dostal pitnou vodu. V dalším klášteře na vrcholku kopce zase cenou radu kudy dál. Všichni zatím moc ochotní, i když nemluvíme žádnou společnou řečí. Na trase byla dnes kaplička s Madonou, udělal jsem svůj křížek z klacíků a přidal jej k ostatním.

04.07.2016 08:00 Valfabbrica

Sedím v koupelně, nohy ve vodě. Zaplatil jsem si tu za 20€ hostel bez jídla. Proč ? Protože jsem včera velice upřímně myslel, že je po mně. Celková včerejší trasa s převýšením 600m byla dlouhá 37km. Neměl jsem už jídlo a chtěl jsem to vzdát mockrát. Problém s cestováním bez peněz je ten, že to nemůžu vzdát, protože si to nemůžu dovolit. Každý další kopec byl utrpení, měl jsem si to rozdělit na 2 dny, ale to bych nestihl autobus zpět. Včera kolem jedné odpoledne před nějakou chatou ve stínu jsem nevěděl, co dál. Naštěstí kolem šel turista Roland. Dal mi dva banány, sušenky a magnesium do vody. Hlavně mi ale svou obětavostí a pomocí dal sílu pokračovat. Taky jsem na cestě potkal postraší německou turistku, se kterou jsme se potkávali a prohodili pár slov. Překonal jsem se a došel do Valfabbrici (nádherné zachovalé středověké městečko). Vypil jsem ten den asi 4 litry vody, ale pořád to bylo málo. V tom hostelu byl už ubytovaný naštěstí Roland, tak mi překládal paní domácí Annaritě. Zkusil jsem to ještě u mnichů vedle, ale nikdo neotvíral. Nakonec jsem byl rád za hostel s teplou sprchou. Vyšel jsem na náměstí a dal jsem si vůbec první teplé jídlo. Asi v 10 večer jsem se žízní probudil a byl jsem donucen vyjít pro další vodu na náměstí. Stála mě 2€. Co už. Dnes se ale cítím už líp. Čeká mě 10km trasa do Assisi. Bude to asi 3 hodiny pomalé chůze. Zbývá mi 40€ - na jídlo dnes/zítra/nocleh a cestu do Bologne. Tak jsem zvědav. Je to sice utrpení, ale krásný. Objevuju sám sebe.

04.07.2016 14:15 Assisi

Žiju. Dnešních 10km bylo relativně v pohodě. Moc hezká krajina plná olivovníků a taky místy jehličnanů. Bazilika je nádherná, opravdu. Nějací italští turisti mi dali mandle s rozinkama, dvakrát, co jsem je potkal. Teď tu sedím s křížkem na krku a ptám se lidí, jak je to tady asi velké. Po krátké diskusi jsem jim řekl, že jdu Cammino, muž vstal, podal mi ruku a spolu se ženou začali říkat ''Bravo, Bravo''.

04.07.2016 16:00 S.M.Angeli, McDonnald

Nechtěl jsem jít do mekáče, ale nebylo zbytí. Sedím a čekám, až zchladnu. Zbývá mi 34€, takže asi přespím zase pod širákem. Nemám moc sil, ale zkusím jít na vlakové nádraží se zeptat, kolik stojí lístek do Bologne na zítra. Podle toho uvidím, jestli stopovat a dovolit si jídlo nebo jak to bude.

04.07.2016 17:52 S.M.Angeli, Nějaké pole

Situace se opět změnila. Šel jsem na nádraží a chtěl jsem si koupit lístek na zítra. Týpek mi ukázal nejlevnější za 31€, tak jsem se zděsil. Šel jsem na perón a v automatu na jízdenky jsem se díval, kolik stojí různé kombinace. Nakonec jsem si sám nakombinoval levnější s přestupy za 25€. Zbývá mi tedy 9€. Hned při koupi mi bylo jasné, že to znamená žádné ubytování - abych měl co jíst. Šel jsem tedy se zbytkem sil po okraji vsi, protože v centru si nelehnu. Asi z beznaděje jsem se zeptal postarší paní, jestli mluví anglicky, řekla, že ne, ale že mám vydržet. Odešla na dobré 3 minuty a přišla s holkou, co držela miminko. Jmenuje se Alexandra a je původem z Polska. Řekla mi, že přilehlé pole patří jim a že tam klidně můžu přespat. Ptal jsem se na trochu místa na zemi v naději, že mě pustí za aspoň za plot. Byl jsem ale rád i za to pole. Za moment přišla znovu s kýblem vody, prej na umytí. Řekla, že kolem osmé bude manželovi vařit večeři a donese mi taky. Lidé jsou úžasní, věřím v ně.

05.07.2016 11:16 S.M.Angeli, Vlakové nádraží

Včera jsem dostal jídlo i deku. Chvíli jsme si povídali. Noc byla fakt chladná a přilehlá továrna mi nedala spát. Postupně se rozsvěcující noční Assisi bylo však krásné. Hvězdy taky. Linula se mračna, ale nepršelo. Rosa se do spacáku nedostala. Tchán této polky, Francesco, tvrdil, že ráno přijdou na pole traktory v 6:30. Nakonec nedojely, ale počasí mě vzbudilo na čas. Když jsem si sušil věci, šel zrovna F. okolo a vzal mě k nim do kuchyně. Jeho žena mi udělala kafe a gestikulací mi sděloval, kde má jaké svaté předměty v domácnosti. Nechal jsem mu děkovný dopis pro A., která ještě spala, nasadil jsem si křížek, který mi dal a šel jsem. Prošel jsem si malé náměstí a růžovou zahradu. Teď čekám hodinu a půl na vlak, co mě snad dostane do Bologne včas.